Moje cesta k barzojům
Psal se rok 1971, kdy už moje maminka nevydržela moje žadonění o psa. Ke svým 17 narozeninám jsem dostala psa. Byla to Kolie jménem Dar. Pro moje rodiče to byl obrovský pes, protože do té doby jsme neměli vůbec žádného. Tím se moje chorobná závislost na psech ještě prohloubila a já jsem začala chodit na výstavy. Tam jsem poprvé v životě uviděla na vlastní oči živého barzoje, kterého jsem tajně milovala na obrázku v Atlase psů. Tu knihu mám do dneška, na straně kde je obrázek barzoje je rozlepená z vazby,obrázek je celý ohmataný.
Tehdy na té výstavě jsem si řekla, že až budu velká a Dar mi jednou umře,budu mít už jedině barzoje. Mezi tím, jak život šel zachránila naše rodina před utracením jednoho koliího chlapečka. Majitelé ho chtěli nechat utratit, že ho nemohou mít v pražském bytě a že je moc temperamentní. Byl mu už rok byl skvělý a můj.V té době jsem ale už měla zamluvené štěně u p. Veselé ch.st.Majove, mé vytoužené barzojí miminko. No a tak se stalo,že jsme měli tak nějak najednou měli doma psy hned tři.
Od r. 1983 šel po mém boku už vždy jen barzoj se všemi radostmi i útrapami. Začátky s barzojem jsem si užívala až do dna. Vyškolil mě a já poznala tu nádhernou mentalitu, svobodomyslnost tu nádhernou osobnost.
Prvního Finista a hned druhého Phonixe mi někdo otrávil přes plot jedem na krysy...Vdala jsem se, odstěhovala a udělala opatření,aby se mi tak hrozná věc už nikdy nestala. Můj třetí barzoj Robin, se kterým jsem prožila více než 6 nádherných let měl zhoubný nádor. Přežil ještě dvě operace, ale pak následovala jeho poslední cesta...Kdo tohle zažil pochopí, jak mi vždycky bylo. A to ještě nebyl smůle konec...Další můj barzoj byl Vronskij. Provázel mě životem 7 let, ale měl vážné srdeční potíže a déle se mnou již být nemohl, ale v té době jsem již měla mladého pejska Amurka, kterého Vronskij vychoval. Amur byl Český šampion a více nestihl, ve 4 letech se zabil o zeď. Stihl mi vychovat Dona, kterého mezi tím dostal můj manžel k jedněm narozeninám. Don zůstal sám a tak mi p.Veselá dala na dožití 8,5 letou Wasu, Donovu babičku. Poprvé v životě jsem měla barzojí holčičku, hodně jsem si jí vychutnávala. Když umřela v 11 letech, rozhlížela jsem se co budu dělat dál. Pořídila jsem si Chagala od p.Pařízkové. Dnes mám doma téměř osmiletého Chagala z Bilmy a devítiměsíčního Palantira Ryazan z Anglie.
Dneska už po takřka 30 letech soužití s barzoji mohu otevřeně prohlásit, že barzoj je láska na celý život.
Barzojí historie
V ruském originále se barzoj jmenuje Ruskaja psovaja barzaja . Přeložit to můžeme jako ruský osrstěný chrt. Barzaja v ruštině znamená chrt. Začátek plemene barzoj můžeme datovat někdy kolem roku 1600, kdy se ruský car Ivan Hrozný vypořádal s částí nepokojné a rebelující šlechty a vyhnal je do vyhnanství do nehostinných a nepřístupných oblastí Ruska . Tito vyhnanci si sebou vzali své lovící chrpovité psy a snažili se vyšlechtit psa, který by byl silný,mohutný,odvážný,odolný a schopný štvát zvěř na krátkou vzdálenost,dostihnout ji a zadržet. Určitě to nebylo jednoduché, ale takhle nějak barzoj vznikal. Všichni pozdější vládci Ruska byli vášnivými lovci. Postupně se na jejich území dostávali lehčí typy chrtů- sprinterů , kteří byli zcela určitě spolu s varjažskými chrty a pobaltskými honiči používáni i v chovu barzojů. Cena tenkrát takového lovícího barzoje byla velmi vysoká a nemohl si ji jen tak někdo dovolit.
Většinou se barzoji používali k běžnému lovu zajíců, jelenů a lišek. Ale jejich speciální trénink a šlechtění vždy směřovalo k lovu velkého predátora – vlka. K takovému lovu se vždy používala barzojí trojice, dva psi a jedna fena. Museli se vzájemně znát, museli ladit barvou a museli být sladěni i v kohoutkové výšce. Takovou trojku ovládal lovec na koni a kolem volně pobíhala smečka honičů, obvykle se používali psi foxteriérovitého typu a sibiřské lajky. Honiči vběhli do lesa a lovec s barzoji čekal v otevřené krajině až honiči vykonají svoji práci a vlka vyženou. Obvykle již podle hlášení honičů lovec věděl, kdy má barzoje vypustit. Dva barzoji vlka dostihli a pevně zadrželi za ušima až padl k zemi a třetí zadržoval pod krkem. Takto byli schopni vlka udržet než přišel lovec a vlka pevně svázal. Většina takto chycených vlků byla vypouštěna zpět na svobodu, pokud to jejich zdravotní stav dovoloval, silní vlci byli ponecháni na výcvik barzojů. Do dneška našim barzojům zůstal instinkt uchopení kořisti za ušima a pod krkem a to i když k tomu již dávno nejsou cvičeni. Běžně to samozřejmě nedělají, ale v případě ohrožení nebo v případě náhlé chuti něco prohnat na poli…se může tento instinkt probudit.
Celkem bylo vyšlechtěno asi 8 typů barzoje, které se od sebe velmi výrazně lišily. Např. Gejerov,Perchino I., Perchino II.,Ozerov,Sumakov,Boldarev. Barzoji byli chováni v obrovských smečkách, které čítali i 2000 jedinců v jedné smečce. Kolem roku 1860 za cara Alexandra II. téměř 90 % těchto velkých loveckých dvorů zaniklo což paradoxně přispělo k tomu,že byl barzoj konečně cíleně šlechtěn k nějakému typu. Asi do poloviny 18. století byli barzoji výhradně chováni pro účely lovu ve smečkách, asi v roce 1793 se narodil barzoj již s oficiálním jménem a měl již rodokmen se zápisem 3 známých generací, jmenoval se Swer. Pak přišly Napoleonské války a samozřejmě jako každá válka…nepřinesla barzojům nic dobrého. Nic méně , když boje utichly..narodil se velmi významný barzoj…narodil se ve smečce chovatele Karajeva , byl to obrovský a silný barzoj, jmenoval se Pobedin I. a údajně měřil v té době neuvěřitelných 90 cm v kohoutku. On však byl zajímavější tím, že se při výcviku projevoval jako lovec samotář a davič. Dovedl sám uštvat dospělého vlka a také ho zadávit. Dal vzniknout novému směru šlechtění lovce samotáře. Těch opravdu moc nebylo, takový barzoj musel být velmi samostatný,velmi chytrý a nesměl mít vazby na svoji smečku.
Ale to už jsme na opravdovém začátku šlechtění a cíleného chovu barzoje, v legendárním psinci carova bratra, velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče na dvoře Peršino(později psáno jako Perchino). Velkokníže koupil panství Peršino a založil zde obrovský psinec v 1887 a barzoje zde choval,cvičil a také pořádal okázalé lovy pro šlechtu. Tento psinec ročně odchovával kolem 80 štěňat a bylo zde něco kolem 200 barzojů. Nikolaj Nikolajevič měl pro barzoje cit. Chtěl zvířata nejen účelově chovaná pro lov, ale také krásná a elegantní. Psi ze dvora Peršino dali základ světovému chovu barzojů a také byl podle nich vypracován standard barzoje,který se s různými obměnami používá do dneška. Avšak první standard barzoje byl pravděpodobně sepsán v roce 1923 uprchlým hrabětem Boldarevem v Belgii. Protože přišla Velká říjnová revoluce a s ní konec nejen barzojů v Rusku…na dlouhá léta byli barzoji vymazáni z mapy Ruska. Byli brutálně ubití v psincích a svých rodinách. V podstatě každý, kdo měl barzoje ho musel dát zabít. Podařilo se jich pár zachránit přes Finsko , kdy s nimi pár statečných přešlo. Některé se povedlo odvézt z Ruska už před revolucí do Anglie a Ameriky, ale moc jich nebylo. 2. Světová válka chov barzojů v Rusku dodecimovala téměř úplně. Naštěstí ne zcela a chov se povedlo oživit a zachránit, ne však zásluhou Ruska, které se dnes bije v prsa a jako země původu určuje standard…
I přes své útrapy a neoprávněný útlak jako plemeno je velmi milý, má vznešené vystupování a přirozenou inteligenci. Je králem aristokratů a patří jen do perfektních podmínek, kde mu rozumí, kde může být hýčkán a milován. Každý, kdo jednou přivoní k barzojovi…je lapen jeho vystupováním, povahou a také vůní srsti. Ač je barzoj velký a silný chrt, je velmi křehký v nitru. Je třeba s ním jednat vlídně a s pozitivními emocemi : -))
"